Bábovka a rejže v botě, šediny a rozbitý všechno

Rejže v botě, hrůzostrašný šediny a my s mámou jak jdeme na country zábavu prohnaný filtrem "překrásná tvář".

 Od tý doby co sem sem psala naposled se toho zas tak moc nezměnilo. Teda trochu jo. Značka se odstěhovala z mýho obejváku společně s Rudolfem, ale mělo to tak bejt. A mám se fajn :) To jen tak pro pořádek.

Jinak je všechno jak má bejt, v mym životě se rozhodně nenudim a dějou se mi věci s pravděpodobností jedna ku triliardě, takže sem v klidu a nestěžuju si. Po nedávný eskapádě, kdy jsem si myslela, že sem ztratila mobil a nakonec jsem ho našla pečlivě uloženej v myčce se špinavym nádobím, se mi dějou samý ŠÍLENÝ věci. Fakt.

Třeba dneska ráno. Autosugescí se v 6 ráno snažim zapamatovat, abych si z ledničky vzala krabičku s obědem. Když dorazim v 7 na cvičení, zjistim, že jí nemám. Po cvičení jdu teda ještě domů, abych si ho vzala, což je dobře, protože jsem vyrazila v botách do fitka a jiný sem neměla. Doma po sprše dlouze vybírám z obří sbírky bot a rozhodnu se pro červený Vansky, který jsem si odkoupila od kamarádky a veganky Lilinky. Pamatuju si, že když sem si pro ně přišla, a ptala se, co bude dělat o víkendu, říkala: Tyvole, dneska rande, zejtra rande, v neděli rande. Má prostě nabito. Nicméně! Chci si je obout a najednou čučim jak vejr. V PRAVÝ BOTĚ MÁM REJŽI. Nepamatuju si, že by za 14 dní, co je mám, by mi zmokly a já bych je inteligentně vysypala rejží, jako se to prej dělá s mobilama. Prostě nevim a vyzývám všechny, co u mě byli v poslední době na návštěvě, aby se přiznali, jakej vtipálek to byl.

Druhá závažná věc, kterou v mym životě řešim, je stoupající frenkvence šedivých vlasů na mý hlavě. Dneska, když jsem se ráno malovala, jsem si všimla, že mi dva tyhle sprosťáci trčí z hlavy jak anténa. Nedalo mi to a protože mi to SKORO NIKDO nevěří, tak jsem je vyfotila. To mám za to, že sem se rozhodla po 10 letech vrátit ke svý barvě a přestat se barvit. Ahá, ale to mi nikdo nedaruje. Prostě stárnu a budu za chvíli šedivá. Bezva. Doufám, že budu minimálně tak sexy jako Storm Halle Berry z X-Menu.

Doufám, že až úplně zešedivim, budu vypadat jako Halle. To je ta jediná s ÚPLNĚ bílejma vlasama. Nebo bych měla jít na módní fialkovou? Pokud nevíte, jak to myslim, stačí se, ať jste kdekoli, podívat na paní 70+.

Poslední zásadně závažná věc, která mě omezuje v denním fungování je, že mám rozbitý pravý ucho. Totiž ono reaguje jenom na určitej typ lidí a když s nima mluvim, tak dřív nebo pozdějc ZALEHNE. Ne ke spánku, ale prostě se jakoby ucpe a neslyšim na něj. A to je schopný dělat třeba čtyři hodiny pořád dokola. A já nesnášim svuj hlas, když mluvim jakoby dovnitř. To, že je rozbitý sem taky poznala podle toho, že mi z něj celej život vypadává sluchátko. Mám teď novej chytrej telefon (chytrej je, protože když chci fotit selfie, na displeji se objeví: "překrásná tvář") a je to Samsung. A ty sluchátka, to je teda peklo. Nevydrží mi v tom uchu ani pět kroků. Nekompromisně vypadne ven. Už sem zkoušela jít s hlavou nakloněnou na levou stranu, v překlonu, záklonu, vyměnit pravý sluchátko za levý a nic. Mám ho rozbitý. Může to bejt nějaká nemoc? Spravil by to plastickej chirurg? Co myslíte?

Jo a taky odlítám za moře a vrátim se bajvoko v červenci. Jednim sem si jistá: bude o čem psát. Jedu vlastně chytat novej dech a inspiraci a další superšílený zážitky. Jo a všichni se  mě ptaj, jestli se nebojim, když budu povětšinou sama. Jediný, čeho se doopravdy bojim je, že mi táta odře limetku, až vedle ní bude muset měsíc parkovat svoje obří auto v podzemních garážích. No comment. Výletu zdar a pusu.

Bábovka a trapas jak víno

Já, straka. Vpravo něco málo z kolekce, která se mi díky kabátům už bohužel nevešla do kabelky. Hahaha. To neni vtipný. Je.

Ahoj. Promiňte, že sem dlouho nic nenapsala. Totiž sem procházela nějakou krizí a nedělo se nic moc vtipnýho. Když sem ale začala upadat do depréze, že je muj život nudnej a doma mi uvadly všechny lilie, stal se zázrak, ze kterýho a brečim smíchy já i všichni okolo už dva dny.


 Dostala jsem pozvání na představení nový kolekce jedný fakt boží značky a moc sem se těšila. Vyrazila sem z práce, jedu na Hradčanskou, tam se motám jak blázen v metru a hledám, kde je výlez na stanici, která by mě vyplivla na Letenským náměstí. Nakonec ho najdu, dobrý, pohoda jazz, řikám si. Nastoupim, jedu, vystoupim, zapínám navigaci a k mýmu naprostýmu úžasu nacházím okamžitě ve spleti uliček onen vchod.

Odbočka: Ono se to asi nezdá, ale jsem dost nervní, hysterickej a nesebevědomej člověk. To jen aby nikoho nepřekvapilo, co se bude dít dál.

Vlezu do toho prostoru, kde bylo (na muj vkus) relativně dost lidí, a k mýmu velkýmu překvapení si mě nikdo nevšim. Zaskočená touhle zkušeností, že si nikdo nevšimne 180 centimetrový žirafy, se mi začaly potit ruce a přemejšlela sem, jak se rychle ztratit v davu. Mobil hluboko v kabelce, začala jsem si teda prohlížet novou kolekci, která stála hned na prvnim štendru u vchodu.

Tak se v ní hrabu a řikám si: "Hmmm, to se teda moc nepochlapili. Kabáty každej pes jiná ves, nuda nuda nic. Jeden dlouhej, druhej krátkej, třetí,  jako by ho přežvejkala kráva." Přesto mě ale jeden, hodně luxusní zaujme, tak ho beru do rukou a hodnotim, že v podšívce bude asi doost drahej satén.

Najednou vrznou dveře a objeví se další návštěvnice akce. Ta mě sjede kritickym pohledem se zvedlym obočim. "Kráva blbá," řikám si v duchu. Poočku jí sleduju, kabát ve spárech, že se zeptám, kolik stojí na krámě, stál by totiž za hřích. Ona čumí na mně, čeká, kdo jí uvítá, ale nikdo nic. Začne se teda svlíkat z kabátu a jde směrem ke mně. Najednou mi hrábne do mýho štěndru, vyndá ramínko, pověsí si tam kabát a odchází středem.

Co vám budu povídat, krve by se ve mně nedořezal. Rudá až na zadku se spocenejma rukama dávám na štendr kabát jedný z účastnic akce a otáčim se k ostatním, který na mě čučej s velmi pobavenym výrazem. Nakonec se slzama v očích přichází slečna, která mě na akci pozvala, a když se jí přiznám, že sem fakt blbá kráva já, a ne ta pani co přišla, už řve smíchy.

S bušením srdce a rudejma flekama po těle absolvuju nekonečnou přednášku o nový kolekci, na žádný štendry už nešahám a radši skoro ani nekoukám. Netroufnu si ani na občerstvení, abych pak nezjistila, že si ho někdo z přítomnejch přines z domova. Brzo odcházim a přijde mi, že i v tramvaji si všichni myslí, že jim chci ochmatat a ukrást kabáty. Achjo. Už nikdy nemůžu jít mezi lidi. A kabáty. A tak vůbec.

PS: Taky posíláte podobný fotce mámě, když vás něco bolí, ale neumíte popsat kde, a po sms se jí ptáte co to je?

Bábovka naruby

Ponožky naruby a paštika, která úplně neni paštika.

Jsem rozbitá. Fakt. Neni to tak dávno, co jsem se hrabošila v úložným prostoru pro asi šedesát párů podzimních bot (vždycky se raduju, že sou jakože nový, když jsem je půl roku neviděla), nějak jsem se přepočítala a zůstala jsem takzvaně "štronzo". Rup. Kapačky, rehabilitace, dobroš.

Na rehabilitaci mi to je děsně nepříjemný. Hlavička, ručičky, nožičky, bedýrka, nebolí? Mračim se na něj. Poslední dobou mi neni vůbec "hej" a ten den, kdy jsem byla poprvý v rehabilitační posilovně jsem byla nesvá. Vstávala jsem v 6:15, naruby sem si oblíkla svůj boží rudej hábit i kalhotky a s všudypřítomnejma cedulkama, vesele trčícíma na všechny strany, jsem šla do práce. Z práce běžim na rehabilitaci, zapomněla jsem si boty na cvíčo, tak ťapu v ponožkách. Jenomže tam asi patnáct lidí a já tam přijdu v každý jiný ponožce. Jedna šedá se zmrzlinama a druhá růžová s kočkou. Paní cvičitelka je moc milá a řikala: "Teď slečnó zmrzlinkou poprosím dopředu a kočičkama dozadu," přijdu si jak kretén a snažim se přitom "zpevnit svalíky v bříšku".

Odcházim. V tramvaji zjišťuju, že sem tam nechala červenej hábit. Všechno ostatní je furt obráceně.

Dneska je to třináctej den, co jsem vegan. Myslela sem si dycky, že vegani jsou děsný hipíci, co seděj v rohu, rozebíraj testování na zvířatech, nemyjou se a smrdí. Dobře, asi to tak neni. Dokonce musim říct, že když nejde o takový ty "ultras", tak jsou docela v pohodě. Třináctej den nejim maso ani mléčný výrobky a neni to úplně jednoduchý, když jsou všichni kolem samý masožrouti. O víkendu se grilovalo prase, všichni okolo mě tančili, chrochtali a nosili mi plátky voňavýho vepřovyho až pod nos. Otráveně jsem žvejkala papriku, jinej než bylinkovej dresing (s jogurtem), nebyl!

Maso a sýry mi chyběj. Nemusim ho mít každej den, ale chybí mi to. Na druhou stranu mi zdravotně nebylo nikdy líp (záda jsem si zničila jako masožrout ještě!). Přemejšlim, co budu dělat večer, asi si zase koupim lahev vína a budu čučet na filmy, nebo z vokna. A nebo se můžu jít projít, protože běhat nesmim. Jakej si mám pustit film?

PS: Neumim stahovat filmy. Ani hudbu. Takže nejlíp něco někde onlajn.
PSdvě: Byli jste volit? Já jo, a jela jsem kvůli tomu domu, kde jsem hlášená. Zvolila jsem neplatně, no comment, málem jsem do urny hodila občanku a pak jsme s mámou ty neúspěšný volby oslavily dvěma litrama vína. Takže vlastně boží.

Moje oblíbená hláška posledních dní a moje láska chlupatá: Gábin.

Bábovka a smoothie s třískama

 

Boží pálivý jídlo, nou fakin mersí a kočičí hlava, a ranní borůvkovo mangová pochoutka s třískama z vařečky.

Den druhý:
Moje ráno začalo trochu jinak, než jindy. Obyčejně vylítnu z postele, po ranní hygieně se chvíli plácám na gauči a pak, se zpožděním, jedu do práce. Jenomže teď si nemůžu koupit ten boží dalamánek a čoko rohlík na rohu v tý pekárně, co je zároveň i masna, víme?

Tak vstanu, a po hygieně se vrhnu do přípravy snídaně. Protože sem zvyklá na sladký, mixér láduju ňákou ovocí a zeleninou, co mám v lednici. Ten řev fakt nesnášim, když se to tam celý rozseká a pak je z toho teda strašně zdravý smoothie. Hotovo. Ještě do kapes nasypu nějaký zrní, abych cestou do práce nezhynula hlady, a du.

V tramvaji se mi polovina smoothie vyleje do tašky. Neřešim. V práci ho piju a najednou mam divnej kus něčeho v puse. Vytahuju takovou jakouby dlouhou třísku a dlouho uvažuju nad tim, co to jako je. Po nalezení dvou dalších mi dochází, že jak jsem ještě v polospánku povzbuzovala mixér, aby mixoval a neflákal se, fajnový ovocíčko sem popoháněla dřevěnou vařečkou. Asi moc hluboko, no. Řízy říz.

Přes den jsem to fackovala, jak se dalo, v tašce sojovy mlíko na chuť, krevety na tiskovce? Ne díky! Oříšky? Jasně, miluju oříšky i hroznovy víno. Kolem šestý jsem se doplácala domu a koukala jsem na Prostřeno. Miluju to! Ty lidi neví co je to pršut a neumí to ani vyslovit. Hahaha prča. Antivegan pořad. Ale stejně mě to ba.

Večer, po Prostřenu, plna kulinářské inspirace sem vařila, a to jakože nejlepší jídlo světa. Co taky jinýho. Pak přišel Rudolf, udělal mezipřistání, protože mi přivez borůvky, manga, maliny a tak vůbec, abych mohla příští ráno zase nakrmit ten uřvanej mixér. A že prej co to voní a začal mi to ujídat?! Jako prosíím? Pardon? Moje jídlo? Veganský? Kde neni kus zviřátka, ani ničeho co všichni tak milujou? A prej vynikající. I Božanovi, Rudolfoj bráchovi to děsně chutnalo. Skvělý. A můj oběd na zejtra poloviční. Byla sem smutná a v depresi.

Žal se hodil, hned sem ho v následujících hodinách spláchla dvěma lahvema vína. Víno je veganský, a to je skvělý. Život je hned o něco veselejší.

Bábovka a vegani

Takhle vypadala první selfie mýho novýho veganskýho já. A tu druhou selfie udělala lednice + vtípek.

Vzhledem k tomu, že se v mym životě v poslední době neděje vůbec, ale vůbec nic vtipnýho a záživnýho, rozhodla sem se, že s tim něco udělám. Na fejsbuku na mně vylezla výzva: Měsíc bez živočišných výrobků a psalo se tam, že teda můžu zkusit bejt měsíc vegan. Já, milující všežravec (tatarák, burgery, mňam). "Oukej, to bude fakt prča" řekla sem si a šla sem do toho. A tohle je můj veganskej deníček. Zkusim semka psát, jak jen to půjde, než se mi mozek změní v brokolici.

Den první:
No, de to. Našla sem sušenky, který můžu jíst a neni v nich ani mlíko, ani med, ani prostě nic živočišnýho. A taky sou boží. Do kafe leju mlíko sójový. Nic moc, ale dá se. Stejně to moc nevnímám při práci. Honí mě mlsná. Dám si od Alprosoya vynikající čoko nebo vanilkový mlíčko, to mi zase moc chutná. K obědu bezvaječný těstoviny s houbama a jinou zeleninou.

Kafe na Václaváku nedávám v předraženym Starbucks, ale stylově v Loving Hutu. Tady taky vyzkoušim první odpornou veganskou věc: SMOOTHIE BROKOLICE + JABKO. Fuj, velebnosti humus nejvíc. Zelenavý vychrtliny za barem se na mě usmívaly, div jim huby nepraskly, měly radost, že si někdo jejich "proti únavě" smoothie dal. UŽ NIKDY!
Chutnalo to příšerně a vypadalo to jak voda z brčálu. Zapila sem to dvojitym espressem s, jak jinak, sojovym mlíkem.

Jdu na pracovní akci, tam samozřejmě cattering jak HOVADO. Ryby, maso, mlíko, smetana, jogurt všude. Jsem silná, řikám si v duchu. No nic, nandavám si kopec hummusu a lilkový pasty a pyšně si to nesu s brokolicí, hráškem a kukuřicí ke stolu. Významně, pyšně a se znechucením pohlížim na všechny prvoplánový masožravce, hrdě vystavujíc svůj talíř plnej.. všeho toho zelenýho.

 Nachystám si to na stůl a jako správnej hipster se to chystám vyfotit mobilem. Najednou někde někdo zařve, nebo nějaká časoprostorová díra v kosmíru či co, pouštim mobil, kterej se slavnostně zapíchnul do tý divný, ale stopro strašlivě zdravý hroudy. A je po fotce. Já i můj mobil jsme teď vegani. I moje kalhoty. V rozkroku. Dávám si další kafe s tim divnym mlíkem nemlíkem. Jo, i vegani maj svý dny.